Cestu hlídá pan SNĚHULÁK

Po odeznění třeskutých silných mrazů jsme konečně o víkendu vyrazili celá smečka na procházku (3.3.2018). A protože byla na víkend doma i dcera Gabča, každý jsme vedli 2 azavačí svěřence. Štěpka měl Vujíška a Alču, Gábinka vedla Biarku a Anušku a na mě zbyli ti naši dva největší zlobilové a loupežníci – Barísek s Didi. A nejlepší procházka je kam jinam, než do lesa, který máme za humny. V lese se udržel ještě nějaký sníh …. a nejen ON. Vyškrábali jsme se po zledovatělé cestě do kopce a v dálce na rovince cosi postávalo uprostřed cesty. Nám človíčkům bylo jasné, co to je, ale azavakům v hlavě zablikalo světýlko – CO TO JE, TO TAM PŘECE NEPATŘÍ, KDE SE TO TAM VZALO? A všichni do jednoho zbystřili, natahovali krky, vykukovali jeden za druhým, poskakovali, pomalu se přibližovali a byli ve střehu. To aby jim náhodou něco neuniklo. Pan sněhulák byl v lidské velikosti a ve vší parádě střežil cestu. Byl to takový lesní sněhulák, místo nosu a knoflíků klacíky, na hlavě postrádal hrnec, ale měl výstavní ouška z větviček, no prostě lesní mužík, jak se na zimu a les patří. Biarka, Anuška, Alča i Vujíšek prošli kolem sice s nedůvěrou, ale bez zmatků a chaosu. To se ale nedalo říct o těch posledních dvou, kterými byla Didinka a Barísek. Asi 30m od sněhuláka začali poskakovat ze strany na stranu, zastavovali se s výrazem, že se k tomu nepřiblíží ani náhodou a dívali se na mě pohledem „ zapomeň, že projdeme okolo“. Po chvíli přesvědčování, přetahování a rozjíždění nohou na zmrzlé cestě jsme dobruslili až k tomu lesnímu strašidlu, rychle proběhli v úctyhodné vzdálenosti kolem a honem pryč. Ach ta azavačí nedůvěra v něco nového. Spokojenost zavládla, až když jsme pana sněhuláka nechali několik metrů za sebou. Jenže kontrola musí být, co kdyby se za námi rozběhl, takže buď měl hlavu otočenou jeden nebo druhý. Mám já to ale ostrahu. Ale to nevěděli, že kolem půjdeme ještě jednou při zpáteční cestě. Musím je ale aspoň trochu pochválit. Bezproblémová azavačí čtyřka si přišla sněhuláka očuchat, byl už totiž patřičně označený a podepsaný od jiných čtyřnohých průchozích a ti dva se přiblížili bez zmatkování a chaosu, ale držení odstupu je prý jistota. Takže s panem sněhulákem jsme se rozloučili, sklouzali cestu dolu a pospíchali do tepla domova. A až stejnou cestou půjdeme na procházku příště, budou vyčuhovat do zatáčky, jestli tam na ně čeká jejich rádoby kamarád.

Do velkého světa (očima štěněte)

Pár dní po našem narození se na nás, azavačí štěňátka, začali vyptávat lidé, kteří měli zájem mít jednoho takového rošťáka doma. V tu chvíli se nám otevřela cesta do velkého světa a většina z nás měla budoucí rodinu daleko v zahraničí. Speciálně na mě čekala panička až daleko za mořem, a protože můj budoucí domov měl být v Kanadě, tak mi doma kromě mého krásného afrického jména občas říkali i „Kanaďan“. Se sourozenci a dvounohým člověčím bráchou a mámou jsme zažívali spoustu legrace doma i na zahradě, učili se chodit na vodítku, jezdit autem, vydržet v přepravce, přijímat návštěvy a připravovali se na život tam venku. Protože jsme téměř všichni šli do zahraničí, byli jsme doma poměrně dlouhou dobu. Až najednou přišel ten den „D“.
Bylo mi divné, že na výlet mě budí brzo ráno a že jedu jenom já. Ale zase jsem měl své dvounohé lidi jen a jen pro sebe. V autě mi nebylo zrovna moc dobře, ale protože jsem nejedl, tak jsem cestu zvládl. Páni, to bylo po cestě světýlek. Venku byla tma a já se choulil na klíně a vše pozoroval z auta. Pak těch světýlek bylo ještě víc a najednou jsme zastavili, byli jsme na letišti v Praze. Z auta jsme rychle přeběhli do tepla letištní haly. Tolik lidí a všeho kolem jsem ještě nikdy neviděl. Ale byl jsem moc statečný a zároveň zvědavý a mezi vším se proplétal jako zkušený mazák. Ujal se nás milý pán, který si mě prohlédl, zkontroloval mi přepravku a polepil mi ji různými cedulkami. Také nesmím zapomenout na to, že jsem dostal i svoji porci snídaně, takže se mi na letišti docela líbilo. Když jsem se tam procházel, chtěl jsem se kamarádit snad s každým, koho jsem potkal, byla to docela legrace. A pak to přišlo. Musel jsem do přepravky, kterou pevně uzavřeli. Byl jsem hodný a statečný, prý oproti jiným pejskům jsem hezky ležel a pozoroval, co bude. Velká máma se se mnou a mým dvounohým bráchou rozloučila, mě v přepravce si vzali úplně cizí lidé a začalo něco, co jsem nečekal a na co jsem připravený nebyl. Od této chvíle jsem ani velkého bráchu neviděl, vzali mě ven a já viděl jen otevřené břicho něčeho velkého, čemu se prý říká letadlo. Naložili mě se spoustou dalších zavazadel, břicho se zavřelo a byla tma. To už ve mně ale byla malá dušička, přepadl mě strach. Pak najednou všechno začalo hučet, drnčet, rachotit a to velké letadlo se rozjelo a vzlétlo. A já se krčil v té mé přepravce, která byla to jediné, co jsem důvěrně znal a byla jen moje. Byl jsem tak vystrašený, že jsem z toho i usnul a najednou jsme byli na jiném letišti. Zajásal jsem, když jsem uviděl světlo po otevření dveří. Ale ne na dlouho. Kde je velký brácha a moje máma? Ptal jsem se sám sebe. Místo nich mě vzali nějací cizí lidé do tepla, dostal jsem znovu najíst, vyčistili mi přepravku a slyšel štěkot dalších psích kamarádů, které potkal podobný osud – někam cestovali. Utahaný vším tím děním kolem jsem znovu usnul a vzbudilo mě až další přesouvání toho mého dočasného domečku. A znovu do toho nehostinného břicha, kde se mi vůbec nelíbilo. Utěšovalo mě jen to, že jsem tam tentokrát nebyl sám a slyšel jsem štěkot a škrábání dalších psích kamarádů. Možná mi i některý z nich něco povídal, ale já byl zase tak vyplašený, že jsem se opět schoulil do rohu přepravky a přál si, aby to vše už skončilo. Znovu rachot, rámus, hukot, ale tentokrát to trvalo hodně dlouho, letěl jsem víc jak 8 hodin a myslel si, že to snad nikdy neskončí. Ale jo, po nekonečném strachu se opět otevřeli dveře, všechny nás naložili a převezli do tepla. Nechtěl jsem nikoho vidět, byl jsem vystrašený a utahaný. A pak jsem najednou slyšel povědomý hlas – to je přece můj dvounohý brácha. Asi se mi to jenom zdá a z toho všeho jsem zmatený. Ale ne, zajásal jsem, když se u dvířek mé přepravky opravdu objevila hlava mého velkého dvounohého bráchy a promlouval na mě klidným hlasem a říkal mi jménem. Lidi, já byl v tu chvíli tak šťastný, ale zároveň tak nedůvěřivý, že se mi z té přepravky vůbec nechtělo. Ale po chvilce přemlouvání jsem vylezl a ukázal se v plné své kráse a parádě všem těm lidičkám na letišti, kteří mě zkontrolovali a hladili mě a bylo to fajn, že už nemusím do toho rachtajícího černého břicha té velké potvory, které lidé říkají letadlo. Já byl tak šťastný, neumíte si to ani představit. Jen mi bylo divné, že těm cizím lidičkám vůbec nerozumím, jen tomu svému velkému bráchovi. Ale to mi bylo úplně jedno. Bráška mě vzal a odcházeli jsme z letiště za mojí novou paničkou a dalším velkým dobrodružstvím. Ale to už je zase jiné povídání a jiný příběh. Od této chvíle je ze mě Kanaďan.

Divočáci všude, kam se podíváš

O divočáky u nás opravdu není nouze a setkání s nimi je téměř na denním pořádku. Z některých setkání je mi úzko, jiná jsou humorná. V úmorných horkých letních dnech se stahují do chládku a stínu a je jim jedno, jestli je to v blízkosti lidí či nikoliv, hlavně, že se ochladí. Při jednom takovém dnu projedeme naší trasu lesem a stočíme se k vesničce při okraji lesa, kde je minimum lidí. Když sjíždíme z kopce k vesnici, tak je silnice lemovaná kamennými zídkami, přes které přerůstá rozrostlé křoví a je tam krásný stín, chládek a vlhko i v těch parných letních dnech. Protože je to silnice téměř bez provozu, svištíme si to středem a docela velkou rychlostí, psům se běží dobře, běží totiž z kopce. Při průjezdu tímto úsekem se najednou z obou stran ozve chro – chro – chro a nastává prasečí panika s útěkem do všech světových stran. V té rychlosti jen vidíme prasečí ocásky a slyšíme praskání větviček. To jsme si jen dovolili vyrušit odpočívající divočáky z jejich rozjímání. Pesani neví, kam mají koukat dřív, takže jsou pobídnuti k ještě rychlejší jízdě vpřed, aby ten nastalý frmol byl co nejdříve za námi.
Je mi jasné, až tudy pojedeme příště, tak psi budou sledovat tento úsek vpravo i vlevo, jestli se nebude dít něco podobného. Vždy si vše perfektně pamatují s přesností snad na metry. Ale štětináčky uvidíme ještě mnohokrát.

Tváří v tvář nebezpečí, aneb když se člověk cítí být úplně maličký

To si to takhle svištíme s pesanama a koloběžkou těmi našimi Brdy, kocháme se krásou lesa a užíváme si klidu, do kopce většinou jdeme, odpočíváme. Aniž bych registrovala nějakou změnu ve psím chování, a že jsem ostražitá a rychlejší než pesani, mám nutkání podívat se vlevo, na jednu z lesních cestiček. A………… v tu chvíli ani nedýchám a v hlavě se mi přehrávají různé scénáře vzniklé situace……….. asi 20 m od nás stojí napříč přes tu lesní cestu dvě bachyně a za nimi se skrývají a skotačí malí pyžamáci. Selátka různě pobíhají a vykukují zvědavě ze stran i pod nimi, kdo že se to opovážil narušit jejich klid. Jsou ale ukázněná a žádné z nich nevyběhlo vpřed, drží se za svou mamkou. Ve mně by se krve nedořezalo, v klidu mluvím ke svým psům a dělám, jako že tam nikdo a nic není. Pobízím je k chůzi vpřed, bez nějakého skotačení, tahání a rychlých pohybů. Vujíškovi samozřejmě podívaná na neposedná selátka, která se ale chovala vzorně, neunikla. Nicméně je to asi nejrozumnější azavak pod sluncem a poznal z mého hlasu vážnost situace, takže i on se choval slušně, jen protáhl krk, aby na ně lépe viděl. Ostatní psi se rozhlíželi, ale to už jsme byli kousek dál a tu prasečí podívanou jsme přešli. Rychlou chůzí jsme vyklízeli prostor. Ani jsem se neodvažovala se otočit a modlila se, aby se za námi některá, ne-li obě, nerozeběhla.
Les miluji já i moji čtyřnozí přátelé, ale z některých obyvatel mám opravdový respekt.

Krása a majestátnost mezi stromy

Už jsem psala o setkáních s různými obyvateli našeho lesa. Ale tohle setkání stojí opravdu za zmínku.
Jedu se psy naší nejoblíbenější trasou, kde byť za slunečného počasí, ale po deštích, stéká křišťálová voda z kopce po panelech. Pesani mají radost, smočí tlapky a rádi se ve vodě cákají. Občas kouknou do lesa či houští, které lemují tuto cestu tzv. panelku. Z rozjímání nás vyruší křik sojky, která hlásí naši přítomnost. Ale hlásila opravdu naši přítomnost? Nebo to byla reakce na pána tohoto revíru. Sojka křičí jako pominutá a nezvykle vytrvale. Tak se rozhlížím, kde sedí a odkud pokřikuje, jestli ji uvidím. Místo ní ale spatřím úplně někoho jiného, až se mi zatajil dech a i pesani měli z té velikosti respekt. Ve stojáku asi 30 m od nás a od cesty si souběžně s námi vykračuje jelen. Nádherně, majestátně, s hlavou vztyčenou, ozdobenou krásným parožím. Nevěděla jsem, jestli se mám kochat tou nádherou nebo radši vzít s pesanama do zaječích. Dobře o nás věděl a rozvážně si nás prohlížel. Kontroloval si naši pozici, tak jako my jeho. A souběžně s námi si to lesem vykračoval. My jsme se chovali tiše, jen psům jejich frňáčky létaly ze strany na stranu, jak ho větřili. Před ním bylo houští, tak jsem se v duchu ujišťovala, že by se v něm mohl nenápadně ztratit. A tak se také stalo. Jen to zašustilo, jak se do něj vnořil a pak už se jen ozývalo praskání větví. Já naskočila na koloběžku, pobídla psy k běhu a ujížděli jsme za dalším dobrodružstvím.

Život vedle divočáků a jiných obyvatel lesa

Bydlíme kousek od lesa a v lese jsme jako doma. S lesními obyvateli se tudíž potkáváme více než často. Někdy jde o setkání humorná, jindy setkání vyžadují respekt.
Divočáci jsou přemnožení a jsou téměř všude. Jedu se psy na koloběžce po naší oblíbené trase, psi větří, ale toho už si ani nevšímám (dělají to každou chvíli, zvěře je kolem plno) a najednou tak 15 m od nás, hned vedle u cesty – skupinka divočáků. Vůbec nebyli slyšet ani vidět, splývali s rozrytým podkladem v lese. Ozve se „chro – chro“, do té doby jsem o nich nevěděla. V tu chvíli jak na signál se ani jeden z čuníků nepohnul. Bylo to až směšné vidět nějakých 10 – 15 soch prasat v lese. Jako když to mají skvěle natrénované. Dělám, že je nevidím, psi je sice cítili, ale tím, že se divočáci ani nepohnuli, je neviděli. Mluvím ke psům, abych odpoutala jejich zvýšenou pozornost, a v klidu míjíme prasata. Za zatáčkou zrychlujeme a mizíme.
Dalším odvážlivcem se stává neškodné zvířátko, podstatně menší. Frčíme si to na koloběžce z kopce, takže rychlost máme a najednou nám do cesty skočí téměř černá veverka. Člověk si řekne, skočí a zase zmizí na druhé straně do lesa. Ale to ona NE! Veverka z toho byla asi tak překvapená a vykulená, že místo aby co nejrychleji zmizela, stejně rychle jako se objevila, začala před námi utíkat a prchat. V tu chvíli to ve psích hlavách udělá „blik“ – tu musíme chytit. A co já na koloběžce už je vůbec nezajímá! Takhle strachy placatou veverku jste ještě neviděli. Její ploché tělíčko se jen vlnilo po cestě. Psi začali zrychlovat a já přemýšlet, jak tu šílenou jízdu zastavím a jak to vše dopadne. Po nějakých 100 m stíhání a bláznivé jízdě se veverka konečně odhodlala hopnout do příkopu a zmizela v lese. Já si oddychla a zabrzdila splašené psí spřežení i s koloběžkou. Určitě z ní je nejrychlejší a nejodvážnější veverka lesa. Ještě párkrát po této příhodě se psi při projíždění v tomto místě rozhlíželi a otáčeli, jestli se zase neobjeví nějaká chlupatice přímo před nimi a nebude nějaké zpestření jízdy.

Jak jsme trénovali na dostihy s AZAWAKHEM
(malé ohlédnutí za našimi začátky)

Protože k azavakovi nesporně pohyb patří, je součástí jeho života a je krásné dívat se na něj, když běží, rozhodli jsme se, že budeme jezdit nejen na výstavy, ale že zkusíme i chrtí dostihy. Jako začátečníci jsme o dostizích nic nevěděli. Začala jsem tedy shánět informace o tréninku. Bohužel, většinou jsem se dozvěděla, že se nemusím v tréninku příliš angažovat, že chrti běhají sami za vším, co se pohne. Jenže naše Biara byla zřejmě výjimkou, protože tomu tak u ní nebylo. A nám nezbylo nic jiného, než začít úplně od začátku.
Pro hraní jsem si pořídila čerstvě staženou kůži z králíka, abych v Biarce vzbudila lovecké pudy a zvětšila zájem o kůžičku. Na ni nereagovala pouze Biara, ale přidali se i ostatní psi – westíci. To možná ještě více podpořilo její zájem, protože kůžičku chtěla mít jen pro sebe. Z kůže jsem odstřihla pouze pruh na hraní a různě jsme se s fenečkou o kůžičku přetahovaly a hrály si. Zájem psa o hru a lov se zvětšoval. Vždy jsem ale hru ukončila dříve, než ztratila zájem. Postupem času se hry dožadovala, poskakovala kolem mě, měla radost, že se zase bude lovit. Zájem o kůžičku už tu byl. Nyní přišel na řadu trénink lovu. Navázala jsem kůži na 3m dlouhý provázek a tyč. Různě jsem kolem sebe návnadou kroužila a Biara se snažila kůžičku lovit, tentokrát již v běhu. Nechávala jsem ji kůži občas chytit. Nevadilo mi, že ji třeba utrhla nebo ukousla a pak s ní utekla a nechtěla ji vrátit. Byla to její kořist a její úlovek a jen to v ní opět probouzelo zájem o lov. Následoval další krok. Z kola jsme vyrobili naviják a kůžičku jsme tahali asi po 40m dlouhé rovince. Biarku jsme vypouštěli z ruky. Brzy kůži dohnala, ulovila, zakousla se do kůžičky a většinou s ní utekla. Ke kůžičce jsme z igelitových tašek vyrobili střapec, aby si zvykla lovit i ten. Byla na nejlepší cestě začít trénovat na opravdový dostih.
Oříškem pro nás byly boxy. Vím, že ne každý má možnost trénovat v opravdových boxech, ale pro začáteční nácvik postačí i vyrobené z krabice apod. Nácvik boxů jsem díky nedůvěřivé povaze azavaka rozdělila na několik kroků. Na dostizích jsem několikrát slyšela, když pes nechtěl do boxu, že ho tam musí vhodit. Už jen ten pokyn vhodit se mi příčil, protože s trpělivostí lze natrénovat vše. Navíc u azavaka to vůbec nepřichází v úvahu. Vzhledem k tomu, že je nedůvěřivý, rezervovaný a ostražitý ke všemu novému a velice citlivý na zacházení s ním, to prostě tímto způsobem nejde! A proč bych ho měla takovým jednáním stresovat? Začaly jsme s Biarou u otevřených boxů. Vsunula jsem ji lehce dovnitř a dcera ji na odměnu nalákala druhou stranou vystoupit. Protože jde o inteligentní plemeno, rychle pochopila, co od ní žádáme a očekáváme a zopakovala si to hned několikrát. Za odměnu a pochvalu to šlo hladce. Nic jsem nechtěla uspěchat a hlavně neudělat chybu, proto jsme více kroků nezkoušely a to co jsme dosud natrénovaly, nechaly uzrát. Při další návštěvě již věděla co má dělat a boxy hravě probíhala. Přistoupila jsem tedy k uzavření boxů zpředu, a když Biara vbíhala do buxu, ihned jsem je otevírala. Samozřejmě ji zarazil hluk při otevírání, ale když zjistila, že se jí nic nestane, pokračovala dál ve výcviku. Aby neprobíhala pouze za odměnu a spojila si to s lovem, pokládala jsem od této chvíle kůžičku před boxy a popotáhla jsem ji asi 10m. Postupně jsem prodlužovala interval otevření boxů, takže v boxech setrvávala delší dobu. Zbýval poslední krok – celkové uzavření boxů. Nechala jsem Biaru vstoupit do boxu, vpředu boxy zůstaly uzavřené a vzadu jsem jí znemožnila výstup pomocí svých nohou. Dozvěděla jsem se, že pes nikdy nesmí z boxu vystoupit zadem, pouze předem. Předejde se tím otáčení a různým psím kouskům v boxu. Samozřejmě, že chtěla vycouvat i se snažila otočit, ale v tu chvíli jsem boxy otevřela. Musela si zafixovat, že jediná možná a volná cesta z boxu je předem po otevření. Opět jsme to několikrát takto vyzkoušely i s popotažením kůžičky. V závěru jsem za ní boxy úplně zavřela. To už snad ani nepostřehla, protože se vpředu soustředila na kůžičku a otevření boxů. Dokonce jsem zjistila, že se přikrčí a číhá na správný okamžik vyrazit vpřed. Boxy zvládla bez problémů a bez stresu. Vstupuje do nich jako dáma s ledovým klidem.
Postupně jsme dráhu běhu prodlužovali a dnes mohu říci, že Biara běhá bez problémů, perfektně fixovaná na kůžičku. Ta opravdová kůžička se postupně ze střapce odstranila a dnes pronásleduje pouze a jen umělý střapec.
Nácvik běhání a start z boxů jsme u dalších našich psů nacvičili a natrénovali hravě a všichni naši psi běhají s chutí dostihy i coursing.

Úděl běhání

Je známo, že u plemen greyhound a vipet došlo k rozdělení jedinců na výstavní a dostihové. Zvláštní je, že s tímto jevem se stále častěji setkávám i u azavaků. Náš Vujíšek je pes skvělý exteriérově, ale rád a velice dobře běhá, má hodně pohybu. To je samozřejmě spojeno s jeho osvalením. Už několikrát se mi stalo, že nám ale rozhodčí vytkl mohutnější svalstvo než je u azavaků, kteří využívají domácího pohodlí. Stejné výtky platí i pro naše běhající fenky. Pak je jim vyčítán silný krk, mohutná bedra apod. Ale to k běhání patří. A chrt byl vyšlechtěn k lovu a běhání. Na to se zřejmě mnohdy zapomíná. Proto by psi měli mít krásně vyrýsované svaly a ne jen amorfní hubené tělo.

Kde je nás víc?

Sám v křesle nebo na pohovce? To je nuda! Nikoho nemůžeme obtěžovat svým příchodem a nutností vmáčknout se i do té nejmenší skulinky, která je ještě volná, po nikom nemůžeme šlapat a vytáčet ho tím k vrčení a jiným reakcím (taková kontrola bělosti a velikosti zoubků při jejich cenění občas neuškodí). A když se nepodaří někoho vyštvat, tak se uložíme prostě do patra, na někoho si lehneme a hotovo. A to ještě většinu gauče zabere náš kámoš Štěpán, který se přes něj natáhne celý. Toho vyštvat nelze, jednak se nedá a stále s námi o místo bojuje, a pak také existuje určitá hierarchie a tam jsme bohužel až za ním, takže máme smůlu. Ale to, že bychom neměli rádi kontakt s někým jiným, v našem případě určitě neplatí.

„Malá – velká“ šéfka

Když se Anuška (Anisah) narodila, byla nejmenším miminkem, ale nepřehlédnutelná. Všem se z vrhu líbila nejvíce a čas ukázal, že je sice malá vzrůstem, ale s o to větším srdíčkem.

Nezapomenu na její paniku a hysterický řev, když viděla černého velkého psa, s kterým přišli na návštěvu. Byl to obrovský křik, opravdu křik, ne žádné kňučení, vrčení či štěkání a tenhle křik ještě zesílil, když byl pes hodně chlupatý.

Dnes se tomu všichni smějeme, protože ty černé chlupaté pro Anušku „příšerky“ má sestra a naši azaváčci včetně Anušky trpí i jejich přítomnost u nás doma a na zahradě.

O co více křičela jako malá, se nyní cítí jako šéfka a téměř stejně starou flatí fenku Andulku umravňuje, někdy až terorizuje. Ale Andulka jako neúnavná pohodářka za ní stále běhá, olizuje jí a nedá jí chvilku pokoj. Za to získává štípnutí, tahání za chlupy a kutálení po zemi.

Z cizích psů má Anuša respekt, ale když najde jejich slabinu, je neúnavná dračice s cílem vychovat psa k obrazu svému.

Život je pes

Potěšením každého majitele je mít krásného, zdravého, spokojeného a šťastného pejska. Ale ne vždy se tak stane. Osud může zamíchat kartami úplně jinak, než bychom si přáli. Zdraví jde ruku v ruce s aktivitou a aktivní chrt, to je jako klubko hadích ocásků. A když je chrtů víc, je těžké se při hrách a aktivitách vyvarovat různým karambolům. A tak i naše zlatíčka tu a tam přijdou k nějaké újmě. Někdy lehčí (Biarunka už má několikrát zašitý natržený kožíšek), jindy je to vážnější (Anušky zlomený ocásek) a bohužel jsou i stavy, které pak pejska v něčem (u nás většinou výstavách) omezí.

A jak jsem již řekla, stalo se, že když byla naše miminka celkem malá (4,5 měsíce), vrátila se Anuška z dovádění na zahradě s boulí na ocásku. Zranění ocásku nelze brát na lehkou váhu (znám řadu pejsků, co o ocásek přišli), proto následoval rentgen a diagnóza byla jasná – zlomenina obratle. Jakýkoli zásah do ocásku by vše jen zhoršil, takže nezbývalo, než čekat, jak se s tím tělo a ocásek vypořádají sámi. Azavaci jsou úžasná stvoření, o čemž mě nesčetněkrát přesvědčili, a tak i boule se začala zmenšovat a ocásek hojit. Pro pořádnou hru je štěněčí ocásek někdy příliš křehký, ale vidět dovádět smečku šťastných azavaků je skvělý zážitek. Bohužel tu a tam se občas něco přihodí, tím spíš nemotorným štěňatům.

To s Alčou jde o vypětí sil udržet ji na zahradě, pokud je za plotem lákavější objekt. Překonání plotu je pro akční Alču hračka a než se člověk otočí, čučí za plotem. To se jí ale bohužel vymstilo při náledí a svůj ladný skok neustála. Ne všechna její rozhodnutí a vyhodnocení situace jsou správná, a tak se stalo, že zoubky „ťukla“ o zem. Hravě vstala, oklepala se, ale zuby náraz nevydržely. Při vší smůle si 2 horní řezáky nejen urazila, ale i podélně rozštípla. Takže o zbroušení a zaplombování, jak se to běžně dělá, nemohla být řeč, zoubky půjdou ven a Alča bude běhací azavak. Ještě, že je opravdu neúnavná a pohyb jí těší. Tím spíš, když honí střapec.

Život jde dál, azaváčci jsou šťastní a o to právě jde. A tu a tam si život okoření nějakým průšvihem. Aspoň víme, že je máme. Takový je život s chrtem!

Vánoční „pomocníci“

Naši psi vánoční čas milují. Ani ne tak Štědrý večer, jako předvánoční období, kdy se peče cukroví, a připravují se různé jiné pochoutky, které lze zcizit, ukrást, sebrat, či jak to jinak nazvat. A také něco občas upadne, takže je potřeba cvičit i jiné schopnosti, jako je rychlost, trpělivost, postřeh, mazanost,…….

Na pečení cukroví k nám jezdí babička a společně pečeme vybrané druhy. Babička ale na naše zlatíčka myslí i jinak, takže jim vozí sýr, piškoty a jiné laskominy, to snad aby naše „chůďátka“ nebyla příliš hubená, když jsou chrti. O tom, jak si Vujíšek všechno hlídá a snaží se mít pod kontrolou, jsem psala již dříve. Ale bohužel holky jsou tři a Vujda nemůže být na třech místech najednou, i když se brouček snaží. Zjistil, že nejlepší varianta bude, když zůstane v kuchyni u linky a bude hlídat tam. Vůně upečeného cukroví drzounku Alču lákala natolik, že se odehnat nenechala a občas něco v nestřeženém okamžiku uloupila. Zjistila, že kam se hrabe obyčejný piškot a její úsilí něco získat nabíralo na intenzitě, takže šup s ní do psího pokoje. To už byl Vujíšek ale unavený natolik, že se mu oči zavírali jak vsedě, tak vestoje. Protože byl opravdu hodně snaživý, dostal také ochutnat, co že to vlastně tak poctivě a usilovně hlídal.

Na Štědrý den byly vůně ještě lepší. To se připravovalo maso, ale nebylo ho tolik, aby se nemohlo dát z psího dosahu. Vujíšek měl o starost méně, nemusel nic hlídat a všichni pouze loudili a házeli psí oči, jako že ten kousek, co právě držím, nutně potřebují ochutnat. O vše se s nimi dělí ještě naše „azavačí“ kočička Ťapka (má stejné bílé znaky jako azavaci, možná by jí mohl i leckterý azavak závidět). Ta dostává odřezky z ryby - ploutve, ocas. Pro pesany samozřejmě výzva, ukrást jí toho co nejvíc.

Prostě u nás nic nepřijde nazmar a ještě se u toho všichni dobře pobavíme. Není nad šikovné pomocníky, kteří rádi a ochotně pomohou „se vším“.

Když ne „já“, tak nikdo – ze života smečky

Povahy všech našich čtyřnohých přátel jsou rozdílné, od westíků počínaje (podotýkám, že jsou nejposlušnější) až po azavaky, kde se vše odehrává jakoby v úplně jiné rovině. Každý z azavaků je jiný a svým způsobem úžasný a okouzlující. Tím nejotrlejším stvořením je Alinka, která slovíčko „ne“ vyřadila ze svého slovníku, jako když neexistuje. Nejrafinovanější a nevyzpytatelná je Biarka. Nedůvěřivá a přitom nejmazlivější je Anuša. Nejmoudřejší a nejrozvážnější, opravdový vůdce smečky je Vujíšek. Biara vždy dosáhne svého díky mazanosti. Když se rozdává nějaká dobrůtka a X hlav se strká na jedné straně, Biarunka přijde z opačné strany a něžně na sebe upozorní lehkým přizvednutím ruky. Je pod její úroveň se mačkat v chumlu. Když se dobrůtka dává za odměnu při povelu „sedni“, Biarka to vylepší úžasným panáčkem, aby oslnila (ostatní to totiž neovládají nebo ne tak dokonale, jako ona). Loudit a žebrat u stolu se nesmí, přesto se to děje, ale že se nic nedostane, pochopila jen Anuška, která čeká vychovaně opodál, až jí někdo něco přinese a docela dobře jí to vychází. Zato Alča je drzoun. Zasedla by klidně místo na židličce u talíře a imitovala stolování s příborem, jen aby nebyla odhalena. Vujíšek sice u stolu také loudí, ale moc dobře ví, že stejně nic nedostane. Ale, co kdyby? Náhoda je náhoda a něco může přece upadnout. A aby u stolu byl pořádek, když se někdo přiblíží až moc, odkáže ho do správných mezí. Nakrčí nos a ukáže své obrovské, bíle zářící zoubky – v klidu a bez vrčení – říkáme, že hází „šklebíky“. Nemá v úmyslu někomu ublížit, ale když nesmí ke stolu on, tak ani nikdo jiný a pěkně si to pohlídá. A odhání holky zprava, zleva a šklebíky hází i přes stůl na nejvzdálenější Biarunku. Někdy zlehka a opatrně do své obrovské tlamy vezme podstatně menší čumák holek, aby jim vysvětlil, že ač je hodný, myslí to vážně a on je tu psím pánem.

Zrakem i čichem

O chrtech je známo a všude se o nich píše a mluví, že loví zrakem tzv. „na viděnou“. Ale pozor, když přijde na věc, mají velmi dobrý čich a umí ho perfektně používat. A možná lépe, než si všichni myslí. Celá naše široká rodina žije psy. Sestra se věnuje chovu retrieverů a vlastní fenku Flat Coated Retrievra – Airin, zvanou Ája (www.flat-komarov.xf.cz). Tato psí kráska je velmi šikovná a nadaná pro práci, a proto se připravuje každou chvíli na nějaké lovecké zkoušky. S Vujíškem jim chodíme pomáhat a užít si pobytu venku na čerstvém vzduchu. Vujíšek vždy Áju se zaujetím pozoruje z povzdálí – to aby ji při práci nerušil. Sledoval i přípravu stopy (tažení kachny, zajíce nebo bažanta) a pak počínání Áji. Jednou mi to nedalo a udělaly jsme stopu jen tak z legrace a ze zvědavosti i pro Vujíška. A světe, div se. Šel neomylně, dokonce s větší přesností než Ája, která si to už občas snaží zjednodušit, což se jí někdy nevyplatí a stopu ztratila. Ale vždyť chrti používají zrak!!! Tak jinde, jindy a znovu. A ještě lépe – Vujíšek si to vyloženě užíval a když jsme se chystali k odchodu z louky, běžel k natažené stopě a znovu si ji prošel. Pravda, zajíce nebo kachnu sice najde, ale neaportuje. Nicméně se u kořisti zastaví a nehne se od ní. Ani ji nenačne a necupuje. Prostě stojí a čeká, až přijdu. Je to šikulka. Přece jen, retrieveři jsou lovecké plemeno, pro takové věci vyšlechtěni. Ale pozor! Na jedné velké louce sestra natáhla stopu, a protože jsem se věnovala Áje a Vujíškovi, aby ji nesledovali, uniklo mi, kde zajíce přibližně odložila. Foukal vítr, takže stopu vždy odvál o kus dál. Ája vyrazila, ale stopu ztratila. Ještě 2x jsme to zkusily zopakovat, ale zajíce nenašla. No jo, ale o zajíce si nemohly dovolit přijít, bylo před zkouškami a druhý den bylo nutno znovu trénovat. Chodily jsme loukou křížem krážem a hledaly zajdu. Ve vyšší trávě – nadlidský výkon. Poslední možnost a naděje, vypustila jsem Vujíška na volnou louku. Hledali jsme všichni čtyři. Občas jsem musela mrknout po Vujdovi, aby se někam nevydal, přece jen je azavak a za loukou byl les. A koukám, Vujíšek stojí zcela napřímený, přímo našponovaný a ani se nehne. Volám. A Vujíšek se ani nepohne. Došla jsem až k němu a co nevidím? Tenhle šikovný azavačí kluk měl před sebou ztraceného zajíce. Dostal obrovskou pochvalu a myslím z jeho výrazu, že na sebe byl i patřičně hrdý. Ale to já na něj také! A víte proč? Airin – Ája totiž patří mezi pět nejlepších Flat Retrieverů v České republice. A i chrt může být někdy lepší!!!

S Ájou budeme určitě chodit v létě zase trénovat, proč ne, když to Vujíška baví a zajímá. Je to pro změnu něco jiného než výstavy, dostihy a coursing a Vujda je prostě všestranný úžasný chrt.

Prodej psů – chrtů v České republice

Psy se zabývám již 17 let a od té doby, co jsem si pořídila azavaky mě zaráží obrovský rozdíl v ceně českých a zahraničních odchovů. U nechrtích plemen propad není tak obrovský, jako u chrtů. Chrtí plemena z českých chovů jsou silně podhodnocena. V zahraničí se za štěně a krytí zaplatí daleko vyšší částky než v ČR. A jak k tomu došlo? Myslím, že za vzniklou situaci si čeští chovatelé mohou víceméně sami. Chrt není plemeno pro každého, ne každému se líbí, a proto i zájemců je méně než o ostatní psí plemena. U některých chrtů jsou vrhy poměrně početné a chovatelé nemají dostatečné podmínky pro setrvání štěňat ve stanici i do pozdějšího věku, pokud se prodej nedaří. Navíc existují a existovat budou i tzv. množitelé, kteří odchovají i několik vrhů za rok. Samozřejmě proč ne, pokud mají dostatek zájemců o svá štěňata. Ale ono tomu tak většinou není! Protože počet štěňat v jejich stanicích by narůstal geometrickou řadou, srazí cenu štěněte na minimum „takřka zadarmo“. Nedbají toho, co způsobí a co bude následovat. Proč také – oni svá štěňata přeci prodali a místo je pro nové! Myslím si, že každý chovatel, který si svého chovu a svých odchovaných jedinců váží, by tohle neudělal. Záleží mu totiž na nich!!! Ale!!! Když by odchovali jeden pěkný a úspěšný vrh za rok, štěňata prodali za cenu, která je jich hodna, tak peníze za ně budou stejné jako za x vrhů a dokonce s menší prací (časovou náročností). Tím i zájemců bude více a trh nebude zahlcen spoustou psů. Štěně si vezmou jen opravdoví zájemci o plemeno. Pokud mám pěkná štěňata, jejich cena je pevně stanovena a nesmlouvá se. Vždyť existuje možnost prodeje na splátky, spoluvlastnictví, odchov vrhu na feně, možnost nakrytí psem, apod. V těchto případech lze cenu patřičně upravovat a vždy se nějak domluvit. Pak se nemůže stát, že různé chovatele budou obvolávat „rádoby“ kupující a hledat co nejlevnější štěně. Pokud si chci pořídit štěňátko, musím mít na krmivo pro něj, veterinární ošetření a spoustu dalších výdajů. Proti tomu je cena za štěně mizivá. Snadno získaných štěňat si majitelé mnohdy ani neváží nebo zjistí, že na péči o něj prostě nemají. Pak se i chrtí plemena ocitají v útulcích a podobných zařízeních a žijí neúctyhodným životem.Změňme to!!! Evropa je přece jedna a naši psi nejsou horší než zahraniční, ba v mnoha případech i lepší. Neprodávejme psy pod cenou. Pak vznikají situace, kdy volají zájemci – pro jednoho je cena vysoká, pro druhého nízká (myslí si, že nejde o kvalitní štěňata) a třetí vám pro jistotu zavolá několikrát, aby se přesvědčil, jestli jste z ceny náhodou neslevili. Neprodávejte svá štěňátka za každou cenu, jen aby se uvolnilo místo pro další nebo proto, že už se jich potřebujete zbavit. Vím, že to mnohdy není jednoduché, ale s tím musí chovatel počítat, že mohou štěňata doma zůstat po delší dobu a pokud to není v jeho moci a silách zvládnout, tak by neměl krýt. Levný a rychlý prodej chrtů není řešení a ani jich to není hodné. Vybírejte svědomitě majitele, ne každý zájemce je ten správný, přizpůsobte cenu evropským podmínkám a životy našich chrtů a podmínky pro chov se určitě zlepší. Nejednou jsem odřekla z různých důvodů zájemce o štěňátko, ať už westíka nebo azavaka. Nejednou jsem měla doma štěňátko i do šesti měsíců. Ale vždy mělo své kvality a svoji cenu, pod kterou jsem nešla. To si radši štěňátko nechám a prožiji s ním kus krásného a láskyplného života.

Jaro se konečně hlásí!!!

29. 03. 2009

Pro chrtaře se po nekonečné zimě začíná občas hlásit jaro a azaváčkům je venku na sluníčku hned příjemněji. Kromě procházek začínáme i sportovat a nabírat ?snad? tu správnou kondici. Vujíšek našel zalíbení v běhu u koloběžky a celkem rychle pochopil, jak na to a že pod kola se nemůže plést a ani zastávky na čůrání nejsou na místě. Zato Biarka se nepřetrhne. Buď volně kluše vedle koloběžky, nebo nás pro jistotu brzdí vzadu, to snad abychom se nerozjeli příliš rychle (holka starostlivá). Ale ona na to také přijde. Jízdu od jízdy se lepší a věřím, že se dočkám krásného pohledu na dva klusající azavaky bok po boku před koloběžkou.

Tak hurá do lesa!

Azawakh jako chůva aneb "malej a velkej"

23. 01. 2009

Když jsem si chtěla koupit před třemi lety azavaka, řada chovatelů od westíků mi koupi většího plemene rozmlouvala, že soužití nebude jednoduché na úkor westíků. Přes veškerá varování jsem si azavačku Biaru pořídila a v žádném případě toho nelituji. Soužití je bez problémů, až mě to někdy samotnou překvapuje. Přesně tak, jak je uváděno, že azawakh je přírodní plemeno a soužití funguje jako ve vlčí smečce, se chovají i naši psi. Už dvakrát měli westíci štěňátka, nyní potřetí a Biarka se vždy chovala jako úžasná tetička a chůva. Naučila štěňátka spoustu věcí, které dřívější štěňata neuměla. A kdyby měla mléko, tak by štěňatům nabídla snad i svůj mléčný bar.

Měla jsem trochu obavy z pořízení pejska. Přeci jen pes je pes a ke štěňátkům by nemusel být tak přítulný a milý jako fenka. Ale obavy byly zcela zbytečné. Vujíšek má zlatou povahu a Nicollky štěňátka sledoval už při porodu. Bylo to pro něj něco nového a úplně neznámého. To Biarka se při zakníkání prvního štěňátka také přišla podívat, co se to vlastně děje, mrkla a odcházela s výrazem - to zase bude práce s výchovou! Vujda se držel poblíž, po porodu je pečlivě očichal a od té doby hlídal. Při sebemenším kníkání koukal na Nicollu s výrazem - no tak dělej přeci něco!!! Pravidelně jak může, jí je chodí počítat a kontrolovat. I Nicolla moc dobře ví, že se o svá miminka nemusí bát a klidně odchází ven na venčení. V naší sehrané smečce je dovoleno a bez problémů se toleruje nakouknout do pelíšku na štěňátka a feny svá štěňata navzájem kojí (pokud je měly současně). A oba psi, Willi i Vuai jsou ke štěňátkům velice jemní a něžní a nechají si vše líbit.

No, posuďte sami!